O jistých souvislostech mezi vertebrátní paleontologií a první i druhou světovou válkou už jsem psal, zajímavých historických momentů tohoto druhu je ale více. Jednou ze smutných kapitol dějin lidstva je samozřejmě i atomové zbrojení, které by naši civilizaci jednou mohlo přijít velmi draho. Na tomto místě ale nechci moralizovat, to přísluší jiným a nepochybně povolanějším. Všimněme si nicméně pozoruhodné události z druhé poloviny 50. let minulého století, a to z oblasti nevadského naleziště, které se mělo v budoucnu proměnit ve státní park Berlin-Ichthyosaur State Park. Již v roce 1920 zde byl objeven a o 56 let později formálně popsán jeden z největších známých ichtyosaurů, Shonisaurus popularis, dosahující délky až 15 metrů. Dosud bylo na této lokalitě se sedimenty ze svrchního triasu (stáří kolem 215 milionů let) objeveno na 37 exemplářů těchto obřích ryboještěrů. Místo se nachází asi 90 kilometrů severně od města Tonopah a přibližně 240 kilometrů severozápadně od údolí Yucca Flat, které sloužilo jako jedno ze čtyř hlavních míst pro testování jaderných bomb v místě zvaném Nevada Test Site. Mezi roky 1951 a 1992 zde bylo provedeno na 739 jaderných testů, což mělo za následek, že toto místo se stalo nejvíce ozářeným a bombami zjizveným místem na světě.[1] Samozřejmě se to neobešlo bez následků, protože místa po převažujícím směru větru (jako je například další paleontologicky významná lokalita v okolí města St. George v Utahu) byla radioaktivním materiálem dlouhodobě zasažena, což mělo v dalších letech poměrně drastické zdravotní následky pro tamní obyvatele.

———

———

V polovině 50. let pracoval v oblasti Berlin-Ichthyosaur State Park paleontolog Charles Lewis Camp, který byl profesorem oddělení paleontologie a bývalým ředitelem University of California Museum of Paleontology (v letech 1930-49). Camp podstoupil riziko ozáření, protože o testech z vládního sdělení dopředu věděl, a v letech 1955 až 1957 o nich zaznamenal celkem tři zmínky do svého deníku. Dne 6. května 1955 si Camp poznamenal: „Atom byl odpálen včerejšího rána a já to neviděl ani neslyšel. Harold (Harold Newman, místní asistent, který s Campem spolupracoval) tvrdí, že on ano.“ Tímto testem byl „Apple-2“, v pořadí 13. test ze série čtrnácti explozí, zvaných Operation Teapot. Síla exploze byla ekvivalentní 29 kilotunám TNT. Bomba byla odpálena z věže a cílem byl oficiálně „vývoj braní“ a test civilní ochrany obyvatelstva. Pro tento účel byla do oblasti přímého zásahu umístěna umělá atrapa města s budovami různého druhu a figurínami představujícími obyvatelstvo. O pouhých několik dní později, dne 15. května, už Camp osobně další výbuch zaznamenal. Poznamenal si k tomu následující: „Čtrnáctý velký atom byl odpálen dnes ráno v 5:00 ve vzdálenosti 200 mil. Posadil jsem se na posteli a spatřil jsem fialovo-růžový záblesk trvající zlomek sekundy. Asi o 15 minut později se přihnal nízký hřmotný hluk, který mírně roztřásl zemi…“ V tomto případě šlo o test „Zucchini“, poslední explozi z již zmíněné série o síle ekvivalentní 28 kilotunám TNT.[2] Účelem tohoto testu byl rovněž „vývoj zbraní a zkouška systémů“. Podle oficiální lékařské zprávy z roku 1997 díky těmto „přínosným“ testům onemocnělo na 13 000 lidí rakovinou štítné žlázy. Výsledky těchto zkoušek byly ale zjevně důležitější než zdraví vlastních obyvatel v okruhu několika set kilometrů od míst jaderného testování.

———

———

Poslední poznámku k nukleárním testům si Camp zapsal dne 5. července 1957: „Velká bomba shozená z balónu vybouchla v 5 hodin dopoledne a rozdrnčela okna, otřásla chatrčí a zněla jako bouře. Velmi jasný záblesk…“ V tomto případě šlo o test „Hood“, sedmý ze série 29 detonací zvaných Operation Plumbbob, které se odehrávaly od května do října roku 1957.[3] Se silou ekvivalentní 74 kilotunám TNT šlo o nejsilnější atmosférický test provedený nad pevninou Spojených států a bomba měla téměř pětinásobně větší sílu než atomová bomba shozená o 12 let dříve na Hirošimu. Byla odpálena z balónu 460 metru nad zemí a podle odhadů zdravotnických institucí mohla spolu s dalšími explozemi v sérii testů Plumbbob teoreticky způsobit asi 11 000 až 212 000 případů rakoviny štítné žlázy, ústící v 1000 až 20 000 úmrtí.[4] Po odpálení bomby zde navíc probíhalo cvičení za účelem získání zkušeností pro boj v radiací zamořeném prostředí, kterého se zúčastnilo 2500 pěších vojáků a na 124 letadel.[5] V testech byly za účelem zkoumání následků expozice jaderné explozi využity také tisíce živých zvířat, mezi nimi například téměř 1200 vepřů. Sám Charles Camp, ačkoliv se nacházel ve všech třech případech v relativní blízkosti k nebezpečným testům, zemřel až v roce 1975 ve svých 82 letech. Příčinou jeho smrti však byla rakovina, takže je možné, že se na jeho zdraví jaderné testy přece jenom podepsaly. Od mnohem dřívějšího úmrtí ho pak nejspíš ochránily pouze převažující západní větry, které měly tendenci radioaktivní oblaka odvát opačným směrem k Utahu. Dnes už naštěstí paleontologické vykopávky ve stínu jaderných hřibů nikde na světě neprobíhají. Nezbývá než doufat, že tomu tak bude i nadále.

———

---

———