Povrch těla drtivé většiny neptačích dinosaurů je pro nás stále velkou neznámou. Pouze nesmírně vzácné objevy otisků dinosauří pokožky (nebo povrchových útvarů typu štětinek a peří) nám po desítkách či stovkách milionů let ukazují, jak vypadala textura kůže těchto pradávných archosaurů. Máme tedy představu o tom, jaké vzezření měla kůže několika dinosaurů, jejichž fosilie se nám dodnes zachovaly i s otisky těchto struktur. Kromě proslulých opeřených dinosaurů z Číny, Španělska, Německa, Spojených států nebo Madagaskaru jsou to pak zejména dinosauři jako Carnotaurus sastrei (argentinský abelisauridní teropod), Edmontosaurus annectens (severoamerický kachnozobý dinosaurus), někteří severoameričtí ceratopsidi nebo jihoameričtí a opět i severoameričtí sauropodi (zejména pak dosud nepojmenovaný diplodokid z Howe Quarry s výraznými hřbetními „trny“). Podobné zajímavé objevy jsou obvykle spojovány zejména s fantastickými nálezy tzv. dinosauřích mumií, fosilií především kachnozobých dinosaurů s otisknutými měkkými částmi těla. Málokdo si ale podobné jevy spojuje s ikonickými dinosaury, jakými jsou Tyrannosaurus nebo Triceratops. A zatímco v případě „krále dinosaurů“ si na skutečně výraznější objev tohoto druhu ještě musíme počkat, u dosud nepopsaného exempláře třírohé tváře nám štěstí přálo v míře vrchovaté. Pokud se skutečně jedná o pravý otisk pokožky tohoto dinosaura, pak můžeme výrazně upravit naše představy o vzezření a fyziologii těchto povědomých ptakopánvých dinosaurů. Jak tedy vypadala pokožka triceratopsů? Opravdu se byli schopni bránit před hladovými tyranosaury svými domnělými „jedovatými“ ostny?

———

———

Nedávno se na jistém webu objevil seznam s přehledem „deseti dinosaurů, kteří nebyli tím, za co je považujeme.“ U triceratopse zmiňuje autor (který není profesionálním paleontologem) několik pozoruhodných informací, o jejichž pravdivosti je třeba významně pochybovat. Kromě vyslovení možnosti, že triceratopsové byli možná částeční mrchožrouti, kteří se přiživovali na úlovcích tyranosaurů a krokodýlů (což může a nemusí být pravda) se objevuje také pofidérní informace o povrchu těla rohatého dinosaura. Ten měl být vybaven velkými šupinami, z nichž do stran trčely výrazné štětiny, podobné bodcům dikobraza, které prý mohly sloužit k odrážení dotírajících teropodů. Autor zachází dokonce tak daleko, že vyslovuje možnost jejich jedového zakončení, které sloužilo k „toxické“ válce s dravými dinosaury. Není jistě překvapením, že neexistuje jediná věta v odborném periodiku, která by něco podobného naznačovala. Jediným náznakem přítomnosti jedu u dinosaurů byly údajné jedové zuby čínského teropoda sinornitosaura, tento názor byl ale brzy vědeckou majoritou odmítnut. O povrchu kůže triceratopsů ale skutečně máme skvělé nové poznatky, ačkoliv ještě nebyly formálně vědecky publikovány. Vděčíme za ně úžasnému objevu jednoho z nejzachovalejších exemplářů triceratopse z Wyomingu, ke kterému došlo v roce 2002. Tento jedinec druhu T. horridus, známý jako „Lane“, je dnes umístěn v expozici Houston Museum of Natural Science. Zatím jsou k dispozici pouze snímky z novinových článků, které samozřejmě nemají hodnotu vědecké publikace, leccos ale mohou napovědět.

———

———

Již na první pohled si u úžasně zachovalého otisku povšimneme série velkých hexagonálních „šupin“ – tuberkul – o šířce kolem 6 centimetrů, oddělujících ještě větší oblé tuberkuly o průměru zhruba 10 centimetrů. Ty jsou skutečně osazeny jakýmisi středovými hrbolky, které někteří autoři na webu předběžně označují za báze oněch zmiňovaných ostnů a domnělých štětin. Zatím netušíme, k jakým účelům sloužily a zda vůbec měly nějakou praktickou úlohu. Zdá se ale pravděpodobné, že mohly být součástí jakéhosi dermálního „brnění“, které alespoň částečně vyztužovalo a chránilo zranitelné části trupu triceratopsů před čelistmi a drápy tyranosaurů (podobně jako jejich vyztužený masivní krční límec). Triceratops tak mohl být spolu se svým současníkem ankylosaurem jakousi obdobou „chodících tanků“. Když porovnáme otisky na kůži triceratopse jménem „Lane“ s otisky kůže kachnozobých nebo teropodních dinosaurů, musíme konstatovat, že se navzájem výrazně liší, a to nejen v jemných detailech texturování a celkové „kresby.“ Zajímavější ale je, že triceratopsí kůže se nejspíš výrazně lišila i od kůže ostatních jemu příbuzných ceratopsidů a nejpodobnější byla naopak kůži některých titanosaurních sauropodů. Zatím je tedy příliš brzy na jakékoliv přesnější závěry, ostatně zmíněný exemplář triceratopse ještě nebyl vědecky popsán a dostatečně podrobně prozkoumán za pomoci moderních zobrazovacích technologií. Každopádně se ale máme na co těšit, vždyť tento unikátní objev představuje pouze další z mnoha potvrzení pro jednu stále opakovanou skutečnost – totiž tu, že postupné odkrývání záhad a tajemství dávných dob patří k těm nejúžasnějším dobrodružstvím, jaké může věda člověku ve 21. století nabídnout.

———

---

———

———