Právě před sedmdesáti lety, tedy roku 1946, popsal americký paleontolog Charles W. Gilmore lebku teropoda, objevenou o čtyři roky dříve D. H. Dunklem v souvrství Lance na území Montany. Exemplář, který má nyní označení CMNH 7541, považoval vědec za nový druh tyranosaurida rodu Gorgosaurus a dal mu proto jméno G. lancensis.[1] V roce 1988 však lebku opětovně prozkoumala trojice vědců – Robert T. Bakker, Philip J. Currie a Michael Williams (tehdejší kurátor paleontologických sbírek Cleveland Museum of Natural History, kde byla fosilie umístěna a vystavena). Tito paleontologové došli k závěru, že kosti na lebce jsou již srostlé a muselo tedy jít o dospělý exemplář dosud neznámého druhu tyranosaurida. Dali mu vědecké jméno Nanotyrannus lancensis, podle malých rozměrů v porovnání s dalšími pozdně křídovými tyranosauridy.[2] Lebka o délce asi 58 centimetrů totiž odpovídala celkové délce těla kolem 5 až 6 metrů, což je méně než polovina délky těla druhu Tyrannosaurus rex. Podle Bakkerových představ žil nanotyranus ve stejných ekosystémech jako jeho větší příbuzný, lovil nejspíš ve smečkách a specializoval se na rychlejší a menší kořist. Vyskytoval se tedy ve stejné době jako tyranosauři, asi před 68 až 66 miliony let. Platnost tohoto druhu byla víceméně uznávána, a to až do roku 1999, kdy odborník na tyranosauridy Thomas Carr ve své studii doložil, že se ve skutečnosti jednalo spíše o mladého, stále rostoucího jedince.[3] Bylo tak prakticky jasné, že se jedná o mládě druhu T. rex. V roce 2001 byl pak objeven slavný exemplář „Jane“ (BMRP 2002.4.1), asi šest metrů dlouhý a kolem 700 kilogramů vážící jedinec, který zřejmě zemřel zhruba v 11 letech věku. Tato fosilie podpořila verzi nanotyrana coby mláděte tyranosaura, ačkoliv některé nejasnosti přetrvávají.[4] I když někteří vědci stále trvají na zařazení CMNH 7541 i „Jane“ do druhu N. lancensis, většina důkazů svědčí o opaku. Histologický rozbor fosilních kostí Jane, umístěné nyní v expozici Burpee Museum of Natural History v Rockfordu (Illinois) ukázal, že kosti v době její smrti stále rostly, rozhodně se tedy nejednalo o plně dorostlý exemplář. Na druhou stranu právě v letošním roce vyšla další vědecká studie, která porovnáváním proporcí končetin různých teropodů dospívá k překvapivému závěru, že Nanotyrannus lancensis by přece jen mohl být zcela samostatným druhem tyranosaurida, velmi blízce příbuzného druhu T. rex.[5]

———

———

V roce 2011 bylo oznámeno, že o pět let dříve vykopali komerční sběratelé fosilií dvojici dinosauřích zkamenělin v Montaně. Šlo o kostru ceratopsida (zřejmě rodu Triceratops) a o jakéhosi menšího tyranosaurida, který podle tvrzení Roberta Bakkera a Petera Larsona mohl být nanotyranem. Exempláři se dostalo nepříliš nápadité přezdívky „Bloody Mary“ a údajně měl nejen relativně, ale i absolutně delší přední končetiny než obří Sue (a to zhruba 1,5 krát)! To by samozřejmě o příslušnosti exempláře k druhu T. rex mohlo říci mnohé. Bohužel nález se stal předmětem nechutné komerce a v současnosti je již poněkolikáté připravován k dražbě, pro vědecké účely je tak nejspíš na dlouho či možná navždy ztracen.[6] Bakker nicméně stihl prozkoumat lokalitu objevu a na místě zjistil přítomnost asi třiceti vypadlých zubů mnoha jedinců tohoto tyranosaurida, což jej utvrdilo v přesvědčení, že nanotyranové lovili ve smečkách. A jaké jsou hlavní argumenty příznivců myšlenky vědecky platného nanotyrana? Zejména je to rozdílný počet zubů u N. lancensis a T. rex, přičemž první jmenovaný jich má více. U tyranosaura se v dolní čelisti nachází 11 – 14 zubů a v horní 11 – 12, zatímco u nanotyrana je to 14 až 15 v horní a 16 v každé dolní čelisti. V tomto případě jde ale o chabý „důkaz“, protože počet zubů je velmi individuální v rámci jednotlivých exemplářů i ontogenetického stadia (například u druhu Gorgosaurus libratus se počet zubů s věkem nejspíš snižoval). Na druhou stranu, třeba u asijského tarbosaura je počet zubů u mláďat i dospělců v podstatě stejný.[7] Dalším důkazem o odlišnosti nanotyrana má být proporcionálně větší „ruka“ a odlišná morfologická stavba furkuly (kosti sáňkové).[8] Nejvýznamnějším odlišujícím rysem by ale měla být přítomnost otvoru na zadní straně lebky, konkrétně na kosti os quadratojugale. Holotyp údajného nanotyrana i exemplář „Jane“ tento znak shodně mají, zatímco u lebek zástupců druhu T. rex (a rovněž ani u nedospělých exemplářů jiných tyranosauridů) je nenajdeme.[9] Jde ale opět o chabou podporu samostatnosti N. lancensis, protože výskyt, tvary a množství lebečních otvorů u archosaurů nejsou spolehlivým indikátorem pohlavní dospělosti.[10] Ani 3D modely mozkoven, které údajně ukazují odlišné umístění a stavbu krevních cév a zrakového nervu, nelze považovat za konečný důkaz vědecké platnosti nanotyrana. Spíše se totiž jedná o důsledek razantní anatomické přestavby lebky v průběhu dospívání, kdy kranium tyranosaurů enormně mohutnělo. Závěrem tedy stěžejní otázka – existoval opravdu Nanotyrannus lancensis? Nejspíš nikoliv, zřejmě se skutečně jedná jen o mládě proslulého druhu T. rex. Konečný verdikt ale zatím ještě vynesen nebyl…

———

---

———