K objevům, které u některých čtenářů mohou vést k samovolnému škrábání, došlo již před několika lety na dvou místech Číny. Vzhledem k úžasnému potenciálu pro zachování měkkých struktur začaly být lokality v provincii Liaoning a okrsku Ning-čeng ve Vnitřním Mongolsku podrobně zkoumány i specialisty na paleo-entomologii, tedy nauku o pravěkém hmyzu. Výzkumníci z Čínské akademie věd byli při podrobném průzkumu sedimentů na těchto lokalitách natolik úspěšní, že doslova odkryli dosud neznámý a poněkud temný svět pozdně jurských a raně křídových vnějších parazitů, sajících krev svých hostitelů. Těmi byli nepochybně jak pravěcí savci a praptáci, tak nejspíš i „osrstění“ ptakoještěři a „štětinatí“ ptakopánví i opeření teropodní dinosauři. Částečně se tak splnila vize z některých béčkových snímků o pravěku, kde pravěcí lidé plácnutím ruky zabíjejí obří půlmetrové komáry. Pravda, tak velcí bezobratlí už se v době druhohorní éry (na rozdíl od konce prvohor) neobjevují, i „středověk života“ má ale v tomto směru rozhodně co nabídnout. Vědecká studie vyšla roku 2012 a autoři v ní popisují obří zástupce nepříjemného hmyzího řádu, jejíž členové jsou vysoce specializovaní pro svůj parazitický způsob života. Blechy (řád Siphonaptera) jsou charakteristické druhotně redukovanými křídly, laterálně zploštělým tělem s velkým zadečkem a skákavým párem zadních a prostředních nohou. Hlava je malá a zahrnuje bodavě sací ústrojí. Blechy se živí krví svých hostitelů, kterými jsou zejména teplokrevní obratlovci (ptáci a savci, včetně člověka). Nebezpečné jsou zejména jako potenciální přenašeči různých onemocnění. Dnes existuje celosvětově asi 2500 druhů a poddruhů blech, velikost jejich těla obvykle nepřesahuje několik milimetrů. To ale neplatí pro pravěké blechy z doby dinosaurů, které byly podstatně větší. Ve fosilním záznamu se samozřejmě tento hmyz málokdy zachová, výjimkou byly donedávna spíše jen izolované objevy kenozoických blech či jejich příbuzných, zalitých v pravěké pryskyřici – jantaru. Teprve čínské objevy druhu Pseudopulex jurassicus (stáří 165 milionů let) a Pseudopulex magnus (stáří 125 milionů let) odhalily, že evoluční historie těchto ektoparazitů sahá přinejmenším až do střední jury*. Již o několik let dříve byl objeven vzácný exemplář také v Austrálii, a to v sedimentech z období rané křídy (asi před 120 miliony let). Dostal vědecké rodové jméno Tarwinia a šlo o hmyz blízce příbuzný dnešním blechám, jehož přesnější systematické zařazení přišlo až roku 2014. Vše tak změnily teprve fantastické čínské objevy.

———

Gigantické jurské blechy, představující nevítané společníky nejen pro opeřené neptačí dinosaury. Největší jedinci byli téměř desetkrát větší než jejich současní příbuzní. Vlevo větší samička, vpravo sameček. Kredit: D. Huang et al., Nature.

———

Objevy z Vnitřního Mongolska a lokality Beipiao v provincii Liaoning posunuly znalosti o evoluci blech na úplně jinou úroveň a prodloužily známou délku jejich existence o celých 40 milionů let. Spolu s množstvím druhů opeřených teropodních dinosaurů i velkých sauropodů sdílely ekosystémy ektoparazitické blechy desetkrát větší, než jejich současné protějšky! Největší objevené exempláře samiček totiž měřily kolem 17 nebo dokonce téměř 23 mm. To je přibližně stejné, jako kdyby běžní mravenci lesní vyrostli do délky přes 5 centimetrů (ostatně i o mravencích a termitech z doby dinosaurů dnes máme dostatek zajímavých informací). Stejně jako u současných druhů byly i tehdy samičky větší než samečkové a například v proslulých vrstvách Daohugou měřila jedna samička 14 mm, zatímco sameček jen 8 mm. Najdou se nicméně i rozdíly, například v podobě více dorzoventrálně zploštělého těla dávných parazitů nebo jejich podstatně delších tykadel tvořených 16 až 19 segmenty (oproti 11 segmentům u většiny současných druhů). Zdá se také, že jurské a křídové blechy ještě nevynalezly dlouhé skákavé nohy a oproti svým kenozoickým potomkům tak nebyly schopny pohybovat se skoky o délce až několik desítek centimetrů. Stejně jako ony ale i dávné „dinosauří“ blechy měly velké bodavě sací ústní ústrojí, nožky uzpůsobené k pevnému zachycení na těle hostitele a zcela redukovaná křídla. Podle autorů zmíněné vědecké studie byly již před 165 miliony let blechy zcela uzpůsobeny ke schopnosti parazitovat na obratlovcích porostlých srstí nebo peřím, takže je prakticky vyloučeno, že by se vyhýbaly dinosaurům (představujícím nejčastější potenciální „hostinu“). Tvar a podoba jejich bodavého sosáku se velmi blíží skupině srpic (řád Mecoptera) a podle badatelů je možná na čase začít blechy do této skupiny (coby jejich vývojově odvozenou a vysoce specializovanou odnož) řadit. Dlouhá bodavá část ústního preparátu některých fosilních zástupců čínských blech naznačuje, že se skutečně evolučně přizpůsobil prorážení poměrně tlusté a pevné kůže neptačích dinosaurů (v čemž napomáhalo i jeho vroubkování). A aby toho nebylo málo – podobná fosilie ze Sibiře (druh Saurophthirus longipes, popsaný již roku 1976 a nověji popsaný druh S. exquisitus) zřejmě představuje ektoparazitický hmyz, specializovaný na ptakoještěry. Tento 2,5 cm dlouhý hmyzí parazit žil v období rané křídy na území východního Ruska i Číny a jeho „roztažitelné“ tělíčko nasvědčuje možnosti, že dokázal nasávat velké množství krve z teplokrevných létajících plazů, vznášejících se nad hlavami dinosaurů. Jaká další tajemství nám asi druhohorní fosilní záznam ještě chystá?**

———

———

---

---

———

———