Zatím posledním pozůstatkem dinosaura, objeveným v České republice, je jediný izolovaný zub jurského teropoda, popsaný Danielem Madziou z Institutu paleobiologie Polské akademie věd ve Varšavě (tehdy studentem Masarykovy univerzity v Brně). Tento „objev“ (či přesněji reklasifikace již mnohem dříve objeveného fosilního zubu) byl rovněž zčásti dílem náhody. V roce 2012 obhájil D. Madzia bakalářskou práci s názvem První fosilní materiál jurského teropodního dinosaura z České republiky[1], ve které popisuje první rozeznaný zub této skupiny z našeho území (kat. ozn. IGS-MJ-0001). Ještě téhož roku zaslal autor anglickou verzi studie do periodika Acta Palaeontologica Polonica, kde byla roku 2013 přijata jako akceptovaný rukopis[2] a následně publikována v prosinci roku 2014[3]. Na neobvyklou fosílii v paleontologických sbírkách PřF MU jej upozornili tehdejší kolegové – studenti Jakub Březina a Michal Matějka[4]. Zifodontní archosauří zub byl označen německým štítkem s nápisem „Teleosaurus (Zahn), Ein Meereskrokodil, Ob. Jura. Schwedenschanze“. Jak se ukázalo, dinosauří zub jsme měli doslova před očima již mnoho desítek let a nikdo o tom neměl tušení. Původně byl tedy fosilní zub připisován jurskému krokodyliformovi (mořskému příbuznému dnešních krokodýlů) ze skupiny Thalattosuchia, konkrétně pak evropskému rodu Teleosaurus, popsanému již roku 1825. K objevu zubu došlo nepochybně před koncem druhé světové války, jinak by popisek nebyl německý (exemplář musel být původně uložen v budově brněnské Německé techniky, která zanikla roku 1945). Více se o historii nálezu v dostupné literatuře nepodařilo zjistit (Madzia, 2012). Lokalita Švédské šance (Brno-Slatina) je tvořena zejména karbonáty z období svrchní jury a jde o sedimenty mořského původu. Zub je nepochybně archosauří, o čemž svědčí rozsah báze, boční zploštění zubní korunky a přítomnost vroubků na karinách[5].

Přibližná podoba českého teropoda od Brna. V období končící jurské periody před 160 miliony let obývali budoucí jižní Moravu zhruba pět metrů dlouzí draví dinosauři. Na obrázku si dvojice těchto predátorů pochutnává na čerstvé mršině mořského krokodýla. Autoři: Jakub Kowalski a Edyta Felcyn

———

Zachovaná část zubní korunky měří zhruba 2,5 cm, navazuje na ní i částečně dochovaná báze zubu. Podrobnější výzkum ukázal, že jde s největší pravděpodobností o zub teropodního dinosaura, patřícího mezi bazální tetanury (vývojově primitivní zástupce skupiny Tetanurae). Vzhledem ke geologickému stáří a geografickému výskytu lze předpokládat, že moravský teropod (jak se nálezu začalo přezdívat) byl nejspíš zástupcem čeledi Megalosauridae nebo Sinraptoridae (dnes již převládá spíše jméno Metriacanthosauridae). Další možností je také příslušnost k čeledi Allosauridae nebo dokonce nadčeledi Tyrannosauroidea. Se současnými technologickými možnostmi výzkumu a omezeným fosilním materiálem však zatím přesnější určení není možné[6]. Teropodní dinosaurus od Brna zřejmě obýval ostrovní prostředí severních oblastí Tethydy (dnes jv. okraj Českého masivu) a pevnina nejspíš nebyla od místa původního nálezu výrazně vzdálená. Stáří je svrchnojurské (geologický stupeň oxford, asi před 163 – 157 miliony let). Stanovení přesného stáří moravského teropoda komplikuje fakt, že stratigrafický rozsah karbonátů na Švédských šancích nelze zatím s jistotou přesně stanovit[7]. Srovnáním s velikostí zubů a kompletněji zachovaných teropodů lze odvodit, že tento dinosaurus dosahoval délky v rozmezí 4 – 6 metrů. Jde tedy o průměrnou velikost, příslušníci této skupiny dosahovali někdy délky i přes 10 metrů a hmotnosti v řádu několika tun (např. rod Torvosaurus, známý dnes z Portugalska i Spojených států amerických[8]). Teropod od Brna nicméně dost možná představoval dominantního predátora ve svých ekosystémech a vzhledově se příliš nelišil od lépe známých zástupců skupiny Megalosauridae či Sinraptoridae. Šlo tedy o relativně štíhle stavěného dvounohého dravce s mohutnou lebkou a silným ocasem. Více o tomto dávném obyvateli naší země prozradí snad až případné budoucí objevy.

———

Snímek zubu moravského teropoda i s detailem na vroubkování. Při délce kolem 2,5 cm patřil zub menší až středně velké tetanuře. Pro dospělého člověka by tento dravec nepochybně představoval smrtelné nebezpečí, dělí nás však od něho maličkost – 1 600 000 století geologického času. Kredit: Daniel Madzia (z jeho práce v Acta Paleontologica Polonica).

———

Shrnutí Dostáváme se tedy k závěru naší série příspěvků o českých druhohorních plazech. Ačkoliv jsou pozůstatky velkých mezozoických plazů (a zejména pak neptačích dinosaurů) na území České republiky velmi vzácné (alespoň ve srovnání s velkými evropskými zeměmi typu Velké Británie, Německa nebo Francie), podařilo se je zde také objevit. První nálezy tohoto druhu byly dokonce popsány již Antonínem Fričem v poslední čtvrtině 19. století, k dalším pak dochází i na počátku nového tisíciletí. Jde sice spíše o fragmentární materiál, nechybí zde ale objevy v taxonomicky i geochronologicky širokém spektru. Kromě četných pozůstatků mořských plesiosaurů byly zatím objeveny také dvě fosílie mosasauroidů, zřejmě dvě fosílie ptakoještěrů a celkem asi šest nálezů, které lze potenciálně přiřadit skupině Dinosauria. Ty pravděpodobně pochází ze všech tří period druhohorní éry, ať už jde o triasové ichnofosilie od Červeného Kostelce, jurský zub teropoda od Brna či křídové fosílie ornitopoda od Kutné Hory a zároveň nedávno revidované Fričovy nálezy. Geologický záznam neptačích dinosaurů na našem území představuje pravděpodobně časové rozpětí přes 120 milionů let (nejstarší stopy od Červeného Kostelce možná 210 milionů let, nejmladší nález kosterních fragmentů od Srnojed přibližně 88 milionů let). Ukazuje se tedy, že ačkoliv jsou tyto objevy spíše dílem náhody a ani následný systematický průzkum lokalit nemusí vést ke kýženému cíli v podobě odkrytí dalších podobných fosílií, budoucí perspektiva pro objevení dosud neznámých dinosauřích fosílií na našem území je poměrně dobrá. Česká republika se samozřejmě nikdy nezařadí mezi státy dinosauřími fosíliemi nejbohatší[9], dá se ale očekávat, že alespoň skromný diagnostický materiál bude v průběhu následujících desetiletí získán.