Česká republika se v současnosti nemůže chlubit rozsáhlou sbírkou fosílií obratlovců z nadřádu Dinosauria, přesto již známe přibližně šest u nás nalezených exemplářů, které můžeme do této skupiny zařadit. Ačkoliv náš stát neoplývá větším rozsahem vhodných druhohorních sedimentů terestrického nebo limnického původu (zvláště trias a jura skýtá jen velmi omezený rozsah uloženin)[1], také díky velkému geografickému rozšíření a výraznému časovému rozpětí existence této skupiny byly jejich fosílie na několika místech v rámci současného geografického území Česka objeveny. Absenci většího množství dinosauřích fosílií na našem území lze vysvětlit jednak tím, že povrchová eroze odstranila většinu druhohorních terestrických sedimentů stejně jako faktem, že většinu našeho dnešního geografického území v období křídy pokrývalo mělké moře, ve kterém se až na vzácné výjimky mohla dochovat pouze marinní fauna[2]. Zejména jurské sedimenty jsou na našem území velmi vzácné a soustředí se zejména do podpovrchových výskytů na jižní Moravě, dále pak omezené výskyty jury (geol. stupeň callow – oxford, stáří kolem 160 mil. let) na Šluknovsku podél tzv. lužické poruchy. Mezi významnější lokality pak patří zejména vrch Kotouč u severomoravského Štramberka (lokalita světového významu) a Pavlovské vrchy, v obou případech jde ale o marinní vrstvy světlých vápenců[3]. V současnosti prokazatelný vzorek dinosauřích fosílií z Česka představuje pouze několik kostních elementů, jeden zub a několik otisků stop. Další ichnofosilie (triasové stopy z lomu U Devíti křížů) jsou v současné době ve stadiu revize (M. Košťák, ústní informace). Některé fosilní fragmenty, popsané jako dinosauří již před více než stoletím Antonínem Fričem, byly později revidovány jako pozůstatky nedinosauřích archosaurů, v posledních letech je však revize (Ekrt, 2011) opět zařadila mezi možné dinosauromorfy či dokonce dinosaury. Nejen vzhledem k velkému množství dinosauřích ichnofosílií, nalézaných v sousedním Polsku[4] můžeme očekávat, že nálezů tohoto druhu bude i na našem území časem přibývat.

———

———

Antonín Frič popsal v průběhu své kariéry dva taxony, které by mohly být zařazeny mezi neptačí dinosaury. Je jím Procerosaurus exogyrarum, popsaný roku 1878 od Holubic u Kralup nad Vltavou a Albisaurus scutifer, jehož fosilní materiál popsal Frič roku 1905 od Srnojed u Pardubic. První zmíněný exemplář, popsaný původně Fričem jako Iguanodon ? Exogirarum[5] byl objeven amatérským sběratelem ze Slaného. Nález představuje část kosti končetiny, kterou Frič určil jako možný výlitek holenní kosti ornitopodního dinosaura iguanodona[6]. V té době byli právě iguanodoni jedni z mála lépe prozkoumaných evropských dinosaurů (známí zejména z Anglie, v belgickém Bernissartu byli objeveni až právě v roce popisu), snad proto se Frič, korespondující si s britským vědcem Seeleym, uchýlil k tomuto zařazení. Dnes datujeme tento nález do doby cenomanu (korycanské vrstvy perucko-korycanského souvrství), jeho stáří tedy činí zhruba 95 – 94 milionů let. K druhu Iguanodon bernissartensis se tento exemplář samozřejmě neřadí, o čemž svědčí jak rozdíl v geologickém stáří (iguanodoni žili v období geologického stupně barrem, asi před 126 miliony let), tak i ve velikosti (dospělý iguanodon měřil na délku až 13 metrů). Fragment z Čech by tedy patřil dinosaurovi podstatně geologicky mladšímu a výrazně menšímu. Na omyl upozornil Friče francouzský paleontolog belgického původu Louis Antoine Marie Joséph Dollo (1857 – 1931), proslavený výzkumem bernissartských iguanodonů (jejichž „válečná“ historie je také zajímavá). Na základě jeho informací Frič v roce 1905 změnil rodové jméno dinosaura na Procerosaurus, druhové pak na exogyrarum. Důvodem je, že dané slovo označuje genitiv množného čísla fosilního mlže rodu Exogyra, proto Frič správně opravil původně chybné druhové jméno „exogirarum“. Ukázalo se však, že rodové jméno Procerosaurus již bylo použito o tři roky dříve německým paleontologem Friedrichem von Huenem (1875 – 1969), který takto označil fosílie triasového plaza tanystrofea (dnes je tedy Procerosaurus mladším synonymem rodu Tanystropheus). Také rodové jméno možná prvního v Čechách objeveného dinosaura je tedy podle zákonitostí zoologické nomenklatury neplatné. V průběhu dalších desetiletí byl tento taxon poněkud pozapomenut. Vzhledem k absenci znaků, které by jej bezpečně odlišovaly od jiných křídových plazů, je dnes považován za nomen dubium. V roce 2000 po téměř celém století stanovil nové rodové jméno Ponerosteus americký amatérský paleontolog Georgie Olshevsky. Název pochází z řečtiny a znamená doslova „špatná/bezcenná kost“ (poneros – „špatný“, „bezcenný“ a osteon – „kost“). Olshevsky tak chtěl vystihnout podstatu fosílie, která patří dle jeho názoru k vůbec nejhůře zachovaným typovým exemplářům mezi dinosauřími taxony[7]. Druhý Fričův domnělý dinosaurus byl objeven roku 1893 u na břehu Labe u Srnojed nedaleko Pardubic. Zkamenělé fragmenty, objevené profesorem mineralogie a geologie Jaroslavem Jiljí Jahnem (1865 – 1934) popsal Frič pod názvem Iguanodon albinus, opět je tedy nesprávně přisuzoval ornitopodnímu dinosaurovi iguanodonovi. V roce 1905 pak svůj omyl poznal a stanovil nové rodové jméno Albisaurus. Vcelku zbytečně a proti pravidlům zoologické nomenklatury změnil také druhové jméno, takže nový taxon měl podobu Albisaurus scutifer (prioritu má nicméně A. albinus, protože tak byl popsán typový materiál, na kterém je založen i A. scutifer). Rodové jméno znamená v překladu „ještěr od (řeky) Labe“, protože fosílie byly objeveny právě na odkrytém břehu této řeky. Druhové albinus pak znamená „bílý“, podle Bílého Labe. Donedávna se na tento fosilní materiál pohlíželo jako na nepříliš dobře identifikovatelné pozůstatky jakéhosi nedinosauřího archosaura[8]. Fosílie byly také považovány za pozůstatky druhohorních aligatoroidních krokodýlů. Na druhou stranu se ale objevil také názor, že kostní plátky, podobné osteodermům tyreofor („obrněných dinosaurů“, patří sem populární ankylosauři a stegosauři) by mohly nasvědčovat původu albisaura právě z této skupiny. O tomto taxonu, známém jen podle drobných izolovaných kostí, se poprvé zmiňuje Antonín Frič v díle „Studie v oboru křídového útvaru v Čechách – díl V. Březenské vrstvy“. (Praha, 1895): „O přítomnosti obrovských ještěrů v době ukládání se Březenských vrstev, svědčí více zbytků, které nalezeny byly na příkrém břehu Labském u Srnojed, západně od Pardubic. Pan Dr. Jaroslav Jahn nalezl tu střední část velkého phalangu, na němž obě kloubní plochy rozkladem byly zrušeny; zbytek jest 10 cm dlouhý a v prostředku 6 cm široký. Kromě toho nalezl jsem na témže místě ploché, čtyřhranné kousky kostí, které jistě náležely ku kožní kostře a na příčném výbrusu ještě strukturu kostní vykazují. Mimo to nalezeny kusy, které upomínají na žebra a jiné částky kostry, avšak úplně z rozloženého kyzu a sádry se skládají.“

———

Opět ornitopod Iguanodon bernissartensis, tentokrát v podstatně starším provedení geniálního malíře Zdeňka Buriana. O mnoho desetiletí dříve Antonín Frič (který zemřel, když bylo umělci ze Štramberka teprve osm let) věřil, že podobná stvoření kdysi obývala i naši pradávnou vlast. Kredit: Zdeněk Burian

———

V roce 2011 objevil paleontolog Radek Mikuláš (Geologický ústav AV ČR) druhou stopu neptačího dinosaura na našem území, a to vedlo ke snaze definitivně rozluštit tajemství Fričových „dinosauřích fosílií“. Paleontolog Boris Ekrt a jeho kolegové z Národního muzea se rozhodli vyřešit spor o původu Fričových fragmentů, které byly popsány jako Albisaurus albinus a Procerosaurus (Ponerosteus) exogyrarum. Po Fričově smrti v roce 1913 se totiž postupně prosadil již zmíněný názor, že se o zkameněliny dinosaurů nejednalo a šlo nejspíš o pozůstatky jiných druhohorních plazů. Pomoci měly relativně nové technologie výzkumu. Boris Ekrt proto zhotovil drobné výbrusy ze zkamenělin od Holubic i Srnojed a z malých vzorků získal plátky o tloušťce pouhých tří desetin milimetru. Mikroskopický výzkum výbrusů za procházejícího světla odhalil v obou vzorcích poměrně hustou síť cévek, tzv. Haversova systému. Taková struktura je přitom typická spíše pro kosti teplokrevných obratlovců s vyšší mírou aktivity metabolismu – tedy zejména pro ptáky a savce. V době druhohor (resp. na počátku svrchní křídy) to pak byli kromě starobylých skupin drobných savců a primitivních ptáků zejména neptačí dinosauři. Právě vzhledem k velikosti a celkové struktuře kostí se nyní zdá být pravděpodobné, že jde skutečně o pozůstatky dinosaurů. Křídoví savci ani ptáci totiž nedosahovali potřebných rozměrů, aby zmíněné fragmenty mohly patřit jim. Nejde ale o bezpečný indikátor příslušnosti k některé ze skupin „vyšších“ obratlovců, protože Haversův systém je podstatně rozšířenějším znakem, než by se mohlo zdát. Podobná struktura kosti se vyskytuje dokonce i u některých křídových mořských plazů a fosílie by tak mohly teoreticky patřit i jim, není to ale příliš pravděpodobné. Pro potvrzení zařazení těchto zkamenělin do skupiny Dinosauria by nicméně bylo třeba více fosilních dokladů. Zatím není definitivně prokázáno, zda obě fosílie (ta z Holubic má stáří kolem 95 milionů let, exemplář od Srnojed asi 88,5 milionu let[9]) skutečně patřily neptačím dinosaurům a nikoliv třeba velkým ptakoještěrům nebo jiným křídovým obratlovcům, všechny indicie však nasvědčují první možnosti (přinejmenším v případě fragmentů od Holubic je příslušnost k taxonu Dinosauria již téměř jistá). Je třeba mít na paměti, že samotná přítomnost Haversova systému u fosílie tohoto stáří ještě automaticky nedokazuje dinosauří původ. Za daného stavu poznání se však tato možnost jeví jako vysoce pravděpodobná. V tom případě by zdaleka nejlepší nález tohoto druhu, učiněný v roce 2003 u Mezholez nedaleko Kutné Hory (bude znovu pojednán v pokračování této série), nepředstavoval první objev dinosauřích kosterních fosílií na našem území. K tomu by tím pádem vlastně došlo již koncem 19. století, jak uváděl již sám profesor Frič. Zdá se tedy, že Frič měl možná v případě svých domněle dinosauřích fosílií přece jenom pravdu. Dinosauři byli možná v Čechách objeveni již velmi dávno…