Je zcela nepochybné, že neptačí dinosauři se stejně jako současní plazi a ptáci líhli z vajíček, kladených do hnízd samicemi. Někteří kontroverzní vědci, jako je americký paleontolog Robert T. Bakker, přišli v 80. letech dokonce s myšlenkou živorodosti sauropodů (Bakker na ni usuzoval s poukazem na šířku pánve některých druhů). Dnes je však tento názor zcela ojedinělý a objevy značného množství úlomků skořápek všech základních „typů“ dinosaurů nasvědčují naopak tomu, že druhohorní vládci přicházeli na svět líhnutím. Fosilní vejce jsou velmi ceněným dokladem o ekologii, reprodukčním chování a behaviorálních adaptacích vyhynulých živočichů. Myšlenka, že dinosauři kladli vejce, je stejně stará jako samotný výzkum dinosaurů. Viktoriánští vědci shlíželi na tyto fantastické tvory optikou současné přírody, kdy prakticky všichni velcí plazi kladou vajíčka. Přesto si vědecký svět musel počkat celých sto let po vědeckém popisu megalosaura (1824), než byl oznámen objev prvních nezpochybnitelných dinosauřích vajec z mongolské pouště Gobi. Nešlo však zdaleka o první nález dinosauřích vajec, neboť již v roce 1859 objevil Jean Jacques Pouech v jižní Francii obří fosilní vejce, která přisoudil jakýmsi kolosálním ptákům. O deset let později objevil ještě lépe zachovaná vejce paleontolog Philippe Matheron, který je zase přisoudil gigantickému krokodýlovi. Konečně v roce 1877 publikoval první podrobnou studii o vejcích Paul Gervais, který zároveň připustil možnost, že patřila dinosaurovi. Dnes víme, že zmíněná obří vejce (délka až 30 cm, obvod kolem 55 cm) patřila středně velkému titanosauridnímu sauropodovi s vědeckým jménem Hypselosaurus priscus, žijící na území Francie v období pozdní svrchní křídy.

———

Rekonstrukce vzhledu embrya teropoda therizinosaura podle unikátně dochované fosílie. Ilustrace Pavla Říhy, licence Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0, převzato z anglické verze Wikipedie.

———

Jak již bylo ovšem zmíněno, prvními proslulými objevy tohoto typu byla až vejce a hnízda mongolských protoceratopsů. Ta byla odkryta slavnou expedicí Amerického přírodovědeckého muzea, vedenou Royem C. Andrewsem ve 20. a 30. letech minulého století. Expedice narazila mimo jiné na několik hnízd i s vejci a mnoho koster malého „rohatého“ dinosaura druhu Protoceratops andrewsi. Významné bylo, že hnízda zůstala stále zachována v původním uspořádání, vzájemné vzdálenosti a dokonce i fosilní vejce byla v hnízdě stále uložena podle původního vzoru. Co se týče fosilních vajec, protoceratops se díky tomu stal na 70 let hegemonem. Zajímavý je jistě také „příběh“ ve stejném prostředí žijícího oviraptora, menšího teropodního dinosaura, který byl považován za hlavního plenitele hnízd protoceratopsů. Ostatně na tom se mnoho nezměnilo ani dnes, zřejmě šlo o potravního oportunistu, který lahodnému obsahu podlouhlého oválného objektu neodolal. Až v 90. letech se však zjistilo, že tito zřejmě opeření dinosauři seděli také na svých vlastních snůškách a zahřívali je nebo chránili před nepřízní počasí a potenciálních predátorů. Další fosilními vejci proslavenou lokalitou je Egg Mountain („Hora vajec“) v americké Montaně. Zde byla objevena četná hnízda, obsahující pozůstatky malého ornitopoda orodromea a teropoda troodonta. Původně se vědci domnívali, že se jedná o hnízdo býložravce, na kterého zde útočil dravý troodon. Dnes však také díky unikátnímu průzkumu kostřiček embryí ve vejcích víme, že vlastníkem byl naopak dravý dinosaurus, který sem nejspíš přivlekl pozůstatky orodromea jako potravu pro mláďata. O významu hnízd a vajec kachnozobých dinosaurů rodu Maiasaura již byla řeč v některých z předchozích článků, také ty se vyskytují na mnoha místech Montany a přispěly nebývalou měrou k lepšímu pochopení fyziologie a reprodukční biologie dinosaurů. Nedávné objevy hnízd troodontidů a oviraptorosaurů také poněkud pozměňují naše představy o rodičovském chování dinosaurů, to však ponechme na případný další článek. Embrya ve fosilních vejcích jsou velmi vzácnou záležitostí, obvykle se po své smrti rychle rozkládají a jsou zcela zničena. Mnohé druhy brouků například pronikají vaječnou skořápkou a kladou do mrtvé tkáně dravé larvy, o roli dekompozitorních bakterií pak není třeba se více rozepisovat. Šance na zkamenění a uchování drobných kůstek embrya je tedy statisticky velmi malá. Přesto dnes máme k dispozici větší počet dokladů ještě nevylíhnutých dinosaurů. Mnohem četnější jsou ovšem fragmenty skořápky, které v podobě drobných úlomků tvoří často četné fosílie někdejších hnízdišť. Mnohé z těchto úlomků jsou podrobovány mikroskopickému zkoumání a jejich stavba je porovnávána se skořápkami recentních živočichů. Dříve se přitom paleontologové domnívali, že dinosauři měli skořápky měkké a pružné jako většina dnešních plazů. Podrobné studium krystalické struktury skořápky dinosauřích vajec však dokazuje, že ve většině případů bylo vejce pevné a skořápka tvrdá (nepřekvapí, že podobně je tomu také u ptáků). Stejně jako v případě fosilních stop není obvykle možné přesně určit druh dinosaura, kterému dané vejce patří. To je možné pouze v případě neobvyklých objevů jako byl hnízdící oviraptor nebo když se zachová ve vejci embryo. Zvláštním případem je také kostra jednoho exempláře malého teropoda rodu Compsognathus z bavorského Solnhofenu, u níž bylo objeveno několik sférických objektů, možná dosud nenakladených vajec uvolněných z tělní dutiny po smrti dinosaura. Stejně jako v případě fosilních stop dostávají také fosilní vejce své odborné názvy, nesouvisející s názvem jejich neznámého původce. Tato klasifikace je založena na tzv. „oospéciích„. Většina objevených dinosauřích vajec byla nějakým způsobem spojena s hnízdem nebo alespoň hnízdištěm. Hnízdo může mít podobu pouhé vyhloubeniny v zemi, do které jsou pak různým způsobem nakladena vejce (zdá se, že například stegosauridi si s budováním hnízda nedělali příliš těžkou hlavu). Obvykle však nacházíme poměrně komplexní struktury, které dobře slouží svému účelu (tj. ochránit vejce a pak malá mláďata, poskytnout jim prostor k růstu atd.). Nejlépe prostudovanými hnízdy jsou bezpochyby důmyslně zhotovená hnízda již zmiňované maiasaury, která vykazují značný stupeň rodičovské péče. Známe však také nádherně zachovaná hnízda sauropodů z Argentiny, četná hnízda z Indie a Číny a pochopitelně také Evropy. Dnes jsou fosílie dinosauřích vajec popisovány z více než 200 míst po celém světě, nejčastěji však z Asie. Z velké většiny se také jedná o vejce křídového stáří, uložená v terestrických usazeninách. Podle některých teorií je důvodem to, že pevná vápenatá skořápka se objevuje právě až v období křídy. Dinosauří vejce lze rozdělit dle tvaru a struktury zhruba do tří skupin s jedním nebo dvěma typy krystalické struktury skořápky. Ta je obvykle unikátní a neodpovídá žádnému z dnešních typů skořápek, nejvíce podobné jsou pochopitelně skořápky ptačích vajec. Zajímavé jsou také rozměry dinosauřích vajec – zatímco nejmenší měří několik centimetrů, ta největší byla údajně objevena uprostřed 90. let ve svrchnokřídových usazeninách Číny. Podle neověřených informací mají mít délku až 60 cm a průměr kolem 20 cm. Tím by byly dvakrát delší než dosavadní „rekordman“, kterým je vejce hypselosaura. Platí však, že vejce všech živočichů jsou striktně velikostně omezena, a to i v případě takových gigantů, jako byl například Argentinosaurus. Kdyby bylo vejce příliš velké a těžké, jak je ukazováno v některých starších trikových filmech, muselo by mít skořápku tak silnou, že by se z něj mládě ani nemohlo vyklubat (nemluvě o chemické a fyziologické interakci s vnějškem). Lze tedy uzavřít konstatováním, že i ti největší giganti se líhli z poměrně malých vajíček a začínali svůj život jako vcelku drobná stvoření, jimž při troše štěstí čas jednou dopřál stát se titánem.

---