Dinosaurák nebo dinosauřice?
…aneb jak je to s určováním pohlaví u druhohorních plazů
Paleontolog je obecně vzato vědec s neobvykle rozbujelou fantazií, nebo chcete-li, s vizí. Na rozdíl od neontologů, tedy biologů, zabývajících se v současnosti žijícími organismy, nemá právě snadnou pozici. Biolog má obvykle k dispozici „čerstvý“ materiál, který může zkoumat se všemi podstatnými aspekty v jeho přirozeném prostředí a obvykle také s dostatečným počtem vzorků. Naproti tomu paleontolog zkoumá svůj objekt zájmu často jen v podobě zlomkového a fragmentárního materiálu. Není tedy divu, že mnohé důležité aspekty života v dávné minulosti žijících tvorů zůstávají vědě trvale skryty. Jedním z takových aspektů jsou také morfologické rozdíly mezi samci a samicemi v případě neptačích druhohorních dinosaurů. U recentních druhů živočichů můžeme na pohlaví usuzovat na základě značného množství znaků. Jedním z nich je například odlišné zbarvení, neboť u mnohých ptáků je sameček pestřeji zbarven než samička. Časté rozdíly nacházíme také ve velikosti obou pohlaví a přítomnosti různých „okras“, opět většinou charakterizujících samečky. Koho by v této souvislosti nenapadl třeba paví ocas, nebo peří rajky. U některých druhů kopytníků vykazují samci mohutné ozdoby hlav v podobě rohů, paroží apod. Rozdíly však nemusí být jen viditelné – chování nebo vydávání zvuku je také návodným znakem k rozlišení pohlaví v rámci jednoho druhu. Všechny zmíněné znaky navíc slouží jako důležité faktory pohlavního výběru a představují způsob, jak zaujmout potenciální partnerku k páření.
Dynamické pojetí kopulace páru tyranosaurů v expozici Jurského muzea v Asturii. Převzato od autora Noemy García García pod licencí Creative Commons „Attribution-ShareAlike 2.5 Spain“ z Wikipedie.
Je možné tyto zmíněné faktory využít také pro rozlišení pohlaví vyhynulých neptačích dinosaurů? Již na první pohled je taková snaha spojena s množstvím problémů. Především lze konstatovat, že měkké tkáně se u dinosaurů v podobě otisků zachovaly jen zcela výjimečně (např. „mumie“ hadrosauridů v USA, drobný teropod Scipionyx v Itálii, „opeření“ dinosauři z Číny) a například o zbarvení nebo hlasových projevech dinosaurů nevíme stále prakticky nic (s výjimkou pouhých dvou případů, ale o těch si povíme jindy). Situace je to tedy dosti bezvýchodná, neboť k tomuto účelu lze využít výlučně jen fosilní kosti a zuby. Velikost zachovaných koster a jednotlivých izolovaných kostí u různých příslušníků stejného rodu není příliš relevantním klíčem – není ostatně ani jisté, že dinosauří samci byli větší než samice. Je pravděpodobné, že většina neptačích dinosaurů rostla po celý život, byť se v jejich životním cyklu objevovala fáze rapidního růstu, následovaná jeho výrazným zpomalením a konstantním pomalým růstem po dosažení pohlavní dospělosti (jak dokládají studie průřezů dlouhých kostí končetin se sezónními přírůstky). Nacházíme proto velké množství velikostních kategorií a růstových stadií často i v rámci jediného rodu. Rozdíly ve velikosti jsou tedy v takovém případě dány prostým faktem různého věku daných jedinců. Zajímavé je, že také největší dodnes rekonstruovaný jedinec tyranosaura, zvaný „Sue“ (viz článek ze 17. května) je často pokládán za samici, přestože k tomu nejsou žádné rigorózní podklady. U jiného jedince tohoto kolosálního teropoda byla v roce 2005 zjištěna přítomnost kostní tkáně, příbuzné medulární kosti ptáků. Ta je bohatá na vápník a podílí se na tvorbě vaječné skořápky. Podle výzkumu paleobioložky Mary H. Schweitzerové šlo tedy v tomto případě nepochybně o samici. Podobná struktura byla navíc objevena také u jiného teropoda alosaura a ornitopoda tenontosaura. Vzhledem k tomu, že dinosauří samice kladly vejce, pokoušeli se někteří paleontologové objevit stopy na kostře, které by s kladením vajec mohly souviset. V poslední době byly v tomto směru učiněny jisté pokroky, obecně však lze konstatovat, že veškerá snaha vyšla naprázdno. Dostatečně průkazné znaky například v proporcích stydké kosti nebo sakrálních obratlech dosud objeveny nebyly. Co se týče vokální komunikace, je také prakticky nemožné zjistit, zda samci vyluzovali jiné zvuky než jejich protějšky, je to však pravděpodobné (svědčí o tom například rozdíly ve velikosti hřebenů a trubic některých kachnozobých dinosaurů).
Kostřička embrya malého rohatého dinosaura druhu Protoceratops andrewsi. U tohoto dinosaura máme k dispozici zástupce všech růstových stádií. Převzato pod licencí Creative Commons ShareAlike 1.0 z Wikipedie.
Jasným znakem pohlavního dimorfismu u neptačích dinosaurů jsou například bizarní rohy a krční límce rohatých dinosaurů, kteří navíc prokazatelně sváděli intraspecifické souboje (nepochybně alespoň rod Triceratops). Vedle již zmíněných kachnozobých dinosaurů (především rod Parasaurolophus) můžeme variace ve tvaru lebky a přítomnosti lebečních „ozdob“ vysledovat také u „tlustolebých“ dinosaurů pachycefalosaurů. U všech těchto skupin nacházíme různé variace a specifické konfigurace v přítomnosti těchto znaků. Je nanejvýš pravděpodobné, že sloužily podobným účelům jako paroží jelenů nebo rohy ovce tlustorohé, tedy mimojiné k soubojům o samice v období říje. V tomto případě zřejmě platí, že čím mohutnější a výraznější lebeční útvar, tím větší pravděpodobnost, že šlo o pozůstatky dinosauřího samce. Zřejmě největším problémem při určování pohlaví u fosilních živočichů je malé množství zachovaných jedinců, tedy dostupný vzorek pro daný taxon. U velké většiny známých dinosauřích rodů máme k dispozici jen velmi málo zachovaných fosilních jedinců, u některých dokonce jen několik izolovaných kostí. Výsledkem je to, že prostě nemáme k dispozici dostatek informací pro statistické rozlišení obou pohlaví i jejich růstových stádií. Výjimkou jsou jen některé druhy, známé podle velmi početného materiálu a všech růstových stadií – například malý rohatý dinosaurus Protoceratops andrewsi ze svrchní křídy Mongolska. Na početném vzorku byly vysledovány dva odlišné morfotypy, které zřejmě představují samce a samice tohoto druhu. Samice jsou poněkud subtilnější a jejich krční límec je jinak tvarovaný. Zajímavé je v této souvislosti také zjištění z nedávné doby, týkající se reproduktivní biologie dinosaurů. Podle výzkumu z roku 2007 se neptačí dinosauři dokázali rozmnožovat již v době dospívání, ještě výrazně před dosažením plné pohlavní dospělosti. To je situace shodná se současnými krokodýli, ještěry a hady, ale odlišná než u recentních ptáků, tedy nejbližších příbuzných dinosaurů v dnešním světě.
