Jak dobře víme, sauropodní dinosauři byli tím největším, co kdy kráčelo po pevninách planety Země. Giganti, jakým byl titanosaurní sauropod Argentinosaurus huinculensis, překonávali svými rozměry zdaleka i ty největší slony, mamuty nebo třeba oligocénní indrikotéria. Argentinosaurus žil v období počátku svrchní křídy, asi před 94 miliony let, na území dnešní argentinské Patagonie (provincie Neuquén). Rozměry jeho obratlů a fragmentů kostí končetin naznačují, že mohl dosáhnout délky až kolem 40 metrů (asi o pětinu víc než plejtvák obrovský) a hmotnosti přes 80 metrických tun (asi jako 15 dospělých slonů afrických). Jen jeho obratle mají velikost obstojné ledničky a dlouhé kosti končetin poněkud připomínají sloupy antických chrámů. Při takových rozměrech bylo samozřejmě vždy jednou z hlavních hádanek, jakým způsobem tito tvorové dokázali kráčet. Fyzikální zákony nelze ošidit a na klouby i další části organismu tak obřího zvířete působily nepochybně enormní tlaky. Biomechanikové si lámou hlavy také s problémem, jak je vůbec možné, že například srdce dokázalo vypumpovat krev některých dinosaurů až do bezmála dvacetimetrové výšky. Inženýrka příroda nicméně i tyto na první pohled téměř neřešitelné komplikace kdysi dávno vyřešila – důkazem je prostá existence těchto ohromných dinosaurů. Problematikou způsobu chůze argentinosaurů a jim příbuzných gigantů se nově zabývají také vědci z Univerzity v Manchesteru. Dr. Bill Sellers (známý již předchozími „počítačovými simulacemi“, vedoucími k rekonstrukcím způsobu lokomoce a rychlosti pohybu dinosaurů) se nyní s kolegy z Velké Británie i Argentiny zaměřil právě na digitální rekonstrukci jednoho z největších živočichů všech dob. Vycházel přitom ze základního faktu, že nehledě na velikost, klouby, šlachy a kosti mají u všech obratlovců podobnou strukturu a shodný účel. Liší se pouze jejich rozměry, pevnost a další fyzikální parametry v závislosti na podmínkách a zátěži, kterým jsou vystaveny.

———

———

Sellers a jeho tým oskenovali všechny dostupné fragmenty kostí argentinosaura, načež použili procesorovou sílu více než 30 000 běžných počítačů k výpočtu všech možných rozsahů pohybu a rychlosti chůze obřího sauropoda. Vědecká studie vyšla v periodiku PLoS ONE a poskytla mimo jiné vůbec první „virtuální sérii stop“ argentinosaura. Ta dokazuje, že i při digitální simulaci dokázal argentinosaurus o daných hmotnostních parametrech poměrně svižně a aktivně kráčet. Dříve se totiž objevily dohady, že tak velký tvor jednoduše nemohl dlouho a rychle chodit, protože mu to nedovoloval jeho masivní trup nebo naopak příliš robustní končetiny. Sellers vypracoval velmi podrobný digitální model argentinosaura o hmotnosti 83,2 tuny (váha dvou brachiosaurů a jednoho tyranosaura dohromady!) a aplikoval na něj vlastní program Gaitsym („simulátor chůze“). Ten opakovaně testoval také na žijících obratlovcích, aby jej co nejvíce přiblížil fyzikální realitě. U dinosaurů není k dispozici žádný lepší způsob simulace pohybu, protože neexistují žádní současní tvorové, kteří by se velkým dinosaurům podobali nebo velikostně blížili (kromě např. pštrosů a slonů, ale i ti jsou skutečně jen trpaslíky proti svým druhohorním protějškům a nelze na ně aplikovat stejně laděné modely). Sellersův program samozřejmě není dokonalý, ale poskytuje zatím nejlepší představu o pohybových schopnostech dinosaurů. U argentinosaura byla vypočtena maximální rychlost chůze (o běhu samozřejmě nemůže být řeč) na lehce přes 2 metry za sekundu, tedy asi 8 km/h. To je jen o malinko více, než činí běžná rychlost chůze dospělého člověka (asi 4-6 km/h). Je ovšem otázkou, jak dlouho tuto „cestovní rychlost“ obří dinosaurus udržel. Nejspíš nikdy nepochodoval dlouho, ostatně často se musel zastavovat kvůli své nezbytné a takřka neustálé činnosti – pojídání vegetace. S hrudníkem velikosti menšího tunelu to ani jinak nešlo…

---

———

———