Paleontologické omyly v Cestě do pravěku
…aneb Ztvárnění dinosaurů před 55 lety
V jednom ze starších příspěvků jsem popisoval hlavní vědecké omyly, kterých se dopustili tvůrci amerického megahitu Jurský park (Jurassic Park, Universal, 1993). Obdobou „jépéčka“ však byl ve své době také geniální snímek Karla Zemana Cesta do pravěku z roku 1955. Tento snímek stál u počátku mé fascinace pravěkem a je dodnes jedním z mých nejoblíbenějších filmů. V tomto ohledu jistě nejsem sám, vždyť tento československý trikový snímek zvítězil na několika filmových festivalech a stal se pod upravenou verzí velmi oblíbeným i ve Spojených státech a západní Evropě. Na svou dobu nabízel směs několika lákavých prvků, jakým byly dechberoucí trikové efekty, velmi zajímavý děj a v neposlední řadě také umělecký prožitek. V tomto ohledu se naší produkci nevyrovnal ani moderní Jurský park, stavěný primárně na komerční úspěch.
Je pochopitelné, že zobrazení pravěkých tvorů a jejich ekosystémů bylo v Cestě poplatné stavu znalostí dané doby. Vůbec nehodlám film z tohoto směru kritizovat a znehodnocovat, na to si jeho tvůrců i samotného snímku příliš vážím. Rád bych se jen zlehka dotkl některých vědeckých nepřesností a omylů, které jsou ve světle nových poznatků již delší dobu zcela neudržitelné (a to bez ohledu na hodnocení nesporné umělecké hodnoty snímku). Zaměřím se přitom zejména na „druhohorní“ část chlapeckého putování, kde byly tyto chyby nejmarkantnější. Pominu-li celkovou neuvěřitelnost zápletky a fakt, že někteří tvorové se objevují jakoby dříve než jiní (a přitom byla geologicky starší, například třetihorní Uintatherium a Phorusrhacos) jsou to zejména tyto skutečnosti:
1) Dinosauři a ptakoještěři jsou pochopitelně zobrazováni velmi zastaralým a dávno odmítnutým způsobem. Dinosauři jsou příliš neforemní a mají nohy vybočené do stran, navíc vláčí ocasy za sebou po zemi. V obou případech jde o zcela nesprávné zobrazení. Nohy byly podsunuty přímo pod tělem a efektivně podpíraly váhu těla dinosaura. Ocas byl obvykle nesen vodorovně nad zemí a vyvažoval hlavu a přední část těla před těžištěm v okolí pánevního pletence. Objevené série stop naznačují jak vzpřímené končetiny (blízkost stop v jedné rovině), tak i vztyčený ocas (absence rýhy mezi stopami). Velmi špatně je ve filmu zobrazen například zavalitý Stegosaurus, jemu osudný velký teropod (Tyrannosaurus?, Ceratosaurus?), sauropod Apatosaurus (ve filmu Brontosaurus) a vlastně i všichni ostatní neptačí dinosauři.
2) Zmíněný „Brontosaurus“ je zobrazen jako zejména ve vodě se pohybující živočich, což odpovídá dnes již neplatné představě o semi-akvatickém způsobu života těchto obrů. Dřívější názor totiž spatřoval v sauropodech obratlovce příliš těžké pro pohyb na suché zemi, a to již od popisu cetiosaura britským přírodovědcem Richardem Owenem v roce 1841. Dnes však víme, že adaptace sauropodů pro pohyb na suché zemi i dochované stopy dokládají jejich život na suché zemi. Ba co víc – kdyby dlouhokrcí titáni skutečně plavali nebo kráčeli po dně ponoření až po hlavu, tlak vody by jim způsobil kolaps plic a dalších životně důležitých orgánů. Sauropodi byli zkrátka suchozemskými živočichy, s kráčivými sloupovitými končetinami a dalšími anatomickými znaky, svědčícími pro život na souši.
…
Zpodobnění sauropodů v Cestě do pravěku odpovídalo zastaralému pohledu na tyto dinosaury, spatřující v nich lenivé obyvatele močálů a bažin. V podobném duchu je ještě maloval náš Zdeněk Burian i americký ilustrátor Charles R. Knight (obrázek brontosaura z roku 1902). Kredit: Wikimedia Commons
…
3) Jako vodní živočich byl zobrazen také velký hadrosaurid „Trachodon“, dnes nejspíše Edmontosaurus annectens. Tento velký ornitopodní dinosaurus žil v období svrchní křídy na západě USA a Kanady (od apatosaura ho dělilo asi 80 milionů let geologické historie!) a rozhodně netrávil většinu času ponořený po krk v močálech a řekách, kde pátral po chaluhách a řasách. Důmyslné baterie zubů a relativně štíhlé kráčivé končetiny, umožňující migrační tahy na vzdálenosti větší než 2000 kilometrů, svědčí o výborné adaptaci na suchozemský způsob života. Skvěle zachovaná mumie edmontosaura „Dakota“ odhalila množství anatomických detailů, umožňujících lepší pochopení biologie kachnozobých dinosaurů. Filmovému „trachodonovi“ (jde o starší a již neplatný název) se skutečný edmontosaurus příliš nepodobal ani chováním, ani celkovým vzezřením.
4) Ptakoještěr Pteranodon je zobrazen velmi disproporčně, má příliš velké a nemotorné tělo a relativně krátkou hlavu (ta byla ve skutečnosti delší než celý trup!). Příliš velké jsou také pařáty na špatně umístěných zadních končetinách. Agresivní chování skupiny pteranodonů, jak bylo zobrazeno ve filmu, sice nelze vyloučit, není však příliš pravděpodobné. Pteranodoni žili na pobřeží někdejšího vnitrozemského moře na území dnešní Nebrasky a Kansasu a krajina ve filmu se tomuto prostředí příliš nepodobá. To lze ostatně říci také o mnoha jiných exteriérech. Na druhou stranu jsou však správně jmenovány různé kapraďosemenné a nahosemenné rostliny, ve druhohorách dosud značně rozšířené. Skřeky, vydávané filmovými ptakoještěry, jsou téměř jistě přehnané co do hlasitosti i jisté nelibozvučnosti.
5) V jisté scéně jsou krátce k vidění také jacísi „běhaví“ dinosauři, zřejmě ornitomimidi („pštrosí dinosauři“). Ti však byli ve skutečnosti ještě mnohem gracilnější a štíhlejší, než jak jsou vidět v několikavteřinovém záběru. Jejich nohy byly proporcionálně štíhlejší a delší, krk rovněž delší a hlava naopak menší. Vykazovali zřejmě integument v podobě tělesného opeření, ale takovou myšlenku ještě nezaznamenali ani tvůrci Jurského parku o celých 38 let později.
6) Rohatý dinosaurus Styracosaurus je v souladu s řečenými skutečnostmi rovněž příliš robustní a v pohybu nadměrně nemotorný a pomalý. Šlo navíc o stádního živočicha, známého z desítek a stovek fosilních jedinců, kteří zřejmě před 75 miliony let zahynuli v rozvodněné řece. Pohyboval by se tedy nejspíše ve větší skupině, nikoliv solitérně (pokud nešlo o jedince, z nějakého důvodu odloučeného od stáda). To je ostatně problém celého ztvárnění pravěkých organismů v Cestě – ve skutečnosti by jich obvykle bylo mnohem více a pohybovali by se v různě početných smečkách, stádech a skupinách.
7) Detaily, týkající se podivného chování některých tvorů, jejich neodpovídajících ekologických vazeb na prostředí a například také podivně velká vzdálenost mezi stopami teropoda, který chlapcům rozšlápl loďku – to jsou již pouze zanedbatelné momenty, které tomuto skvělému a legendárnímu filmu v obecné rovině příliš neuškodily.
Osobně si umím docela dobře představit druhý díl Cesty, koncipovaný například jako návrat chlapců od „silurského moře“ zpět do současnosti, a to za použití moderní počítačové animace a pochopitelně s uplatněním nových poznatků (i když by tím jakési „burianovské“ kouzlo prvního filmu nenávratně vymizelo) .
Autorem článku je: Mgr. Vladimír Socha
…
Odkazy:
