Je vůbec možné, aby po více než 10 měsících existence tohoto projektu ještě nepadla otázka svou povahou tak zásadní? Kupodivu je to tak, proto tuto trestuhodnou chybu pojďme alespoň částečně napravit. Tedy otázku již známe, jaká je však odpověď? Veskrze jednoduchá: dinosaurus je v podstatě hrozně šeredná, velká ještěrka, která je navíc už strašně dlouhou dobu mrtvá. Velmi výstižné a přesvědčivé. Opravdu? Vážně je to tak? Ehm, ne…vlastně ani náhodou. Odpověď je samozřejmě mnohem složitější a zároveň i nesrovnatelně zajímavější.

V první řadě je třeba poznamenat, že není možné charakterizovat původ a vývoj jakéhokoliv organismu bez jeho předchozího zařazení do vyšších taxonomických jednotek. Je nepochybné, že (ačkoliv se to nemusí zdát příliš zjevnou skutečností) dinosauři jsou nám v hierarchii života blízce příbuzní. Tedy alespoň v případě, že obě skupiny srovnáváme například s vločkovci, lišejníky nebo sinicemi. Stejně jako lidé jsou i dinosauři živé organismy, patří mezi živočichy s páteří tvořenou obratli a nepochybně je můžeme zařadit mezi pokročilé (blanaté) suchozemské čtvernožce. Na tomto místě se už ale naše evoluční cesty rozcházejí. Mezi amniotní obratlovce (jejichž vajíčka jsou opatřena zárodečnými obaly) patří v podstatě dvě velké skupiny, kterých jsou lidé i dinosauři reprezentanty. První z nich náleží i s ostatními savci do skupiny Synapsida. Mezi synapsidy patřila široká škála forem pravěkých „plazů“, řazených do skupiny pelykosaurů a tzv. terapsidů, z nichž mnozí bývají běžně zaměňováni se skutečnými dinosaury. Typickým příkladem je permský Dimetrodon grandis, až čtyřmetrový dravec s výraznou hřbetní plachtou. Jedinými přežívajícími zástupci skupiny jsou pak dnešní savci, a to v počtu více než pěti tisícovek druhů.

Druhou odnoží jsou zástupci sesterské skupiny Sauropsida, zejména pak její podskupiny Diapsida. Dnes přežívají v podobě vzácných hatérií, krokodýlů a podstatně druhově bohatších šupinatých (hadů a ještěrů), dále také všech recentních ptáků. Nejvýznamnější podskupinou diapsidů jsou archosauři (Archosauria, „oddělení infratřídy“ Archosauromorpha). Mezi tyto „vládnoucí ještěry“, jak zní překlad poněkud nepřesného názvu, patřili i nám známí neptačí dinosauři. Jejich nejbližší dnešní příbuzní jsou všichni žijící ptáci a hned po nich krokodýli. Vyhynulými příbuznými jsou pak dinosauromorfové, pterosauři a krurotarsani. Téměř všichni paleontologové se dnes shodují v tom, že dinosauři jsou monofyletičtí, tedy že mají společného předka a samostatný původ, oddělující je od všech ostatních archosaurů. K tomuto závěru však věda dospěla až v průběhu 70. let minulého století. Předtím mnoho vědců zastávalo domněnku, že dinosauři nejsou přirozenou skupinou navzájem příbuzných tvorů, ale že jde o dvě jasně oddělené vývojové větve – plazopánvé (Saurischia) a ptakopánvé (Ornithischia). Toto rozdělení ostatně platí dodnes, opuštěna však byla myšlenka, že (kdesi v hlubinách středního triasu) neexistoval žádný přímý společný předek obou skupin, nýbrž že byli předkové dva, a to pro každou skupinu zvlášť. Vývojový předchůdce jakýchkoliv dvou či více skupin někdy v hluboké minulosti určitě existoval, zde však jde o přímou vývojovou příbuznost. Stejně jako jsou současní savci postaru děleni na ptakořitné, vačnatce a placentály, tvoří plazopánví a ptakopánví dvě skupiny (řády) nadřádu Dinosauria. Jinou otázkou je hledání původu ptáků, který byl dříve spatřován v okruhu tzv. tekodontů nebo jiných diapsidů. Dnes jsou vědci, kteří stále neuznávají dinosauří původ ptáků, v podstatě již pouhou raritou.

…

…

Skupina Dinosauria je formálně definována jako fylogenetický klad, zahrnující posledního společného předka rodu Triceratops a dnešních ptáků (případně jen vrabce domácího), včetně všech jejich potomků. Definic však existuje více a není proto také jisté, zda lze mezi dinosaury zařadit i primitivní formy teropodů, známé z triasového souvrství Ischigualasto o stáří asi 232-225 milionů let (jako je Eodromaeus, Eoraptor či Herrerasaurus). Většinou jsou však mezi pravé teropody již řazeni.

Z anatomického hlediska najdeme několik znaků, které odlišují dinosaury od většiny ostatních diapsidů, přestože zcela unikátní je vždy až kombinace alespoň několika znaků. Velmi významnou charakteristikou je tvar a poloha kyčelního kloubu. Hlavice stehenní kosti podobně jako u člověka tvoří kulovitý výstupek, zapadající pod víceméně pravým úhlem do jamky v kyčelní kosti. Nohy dinosaurů tak byly (až na vzácné výjimky) vesměs vždy umístěny přímo pod tělem a prsty se dotýkaly země relativně nedaleko od tělní osy, pomyslně probíhající páteří. Díky tomu byli dinosauři poměrně výkonnými a efektivními chodci nebo i běžci. Navíc byli digitigrádní, tedy pouze na prsty našlapující, živočichové. Podložky se tedy fakticky dotýkaly pouze jejich prsty, kotník i zápěstí byly drženy nad zemí. Dominantní a vývojově původní byla zřejmě bipedalita, dinosauři tedy chodili především po zadních. Na všechny čtyři přecházely postupným vývojem zejména gigantické formy (sauropodi, velcí hadrosauridi) nebo formy vybavené masivním tělním pancířem (ankylosauři, stegosauři). Přesto si i mnozí sauropodomorfové a tyreoforani zachovali po celý život bipedalitu či alespoň schopnost vztyčovat se na zadní (zřejmě s výjimkou u ankylosaurů). U teropodů dosud neznáme žádnou plně kvadrupední formu, a to ani u nejstarších vývojových forem.

Společných znaků bychom našli ještě více, pro základní představu však postačí. I přes tyto sdílené podobnosti jsou však dinosauři jako skupina nesmírně rozmanití, a to i v porovnání s extrémně diverzifikovanými savci. Nacházíme mezi nimi trpasličí opeřené formy, rohaté a tlustolebé dinosaury, gigantické sauropody i obrněné typy. Specializace některých vývojových linií vykazuje až extrémní podobu, která v dřívějších dobách vedla k přesvědčení o „rasovém stárnutí“ nebo „evoluční slepé uličce“ těchto dinosaurů. Jednou z fantastických specializací je také tendence k vytváření ptákům podobných forem, typická pro vývojově odvozené maniraptory. Jediným omezením dinosaurů z hlediska jejich evoluční radiace byla striktní terestrialita, tedy vázanost na suchozemské prostředí. Přestože některé vývojové skupiny dinosaurů můžeme označit za semiakvatické (například ichtyofágní spinosauridy), takové ekologické adaptace nelze rozhodně srovnávat s adaptací současných ploutvonožců nebo kytovců. Podobné srovnávání však samozřejmě není relevantní a o ničem podstatném nevypovídá. Přijmeme-li verzi, že ptáci jsou poslední žijící dinosauři, pak lze konstatovat, že v křídě a pak i v kenozoiku ovládli alespoň oblohu.

Dinosauři jsou obecně vnímáni jako bizarní tvorové, jakési archetypální filmové a románové obludy, působící velmi cize a vzdáleně. Ve skutečnosti to však může být přesně naopak. Právě kenozoický svět savců je do značné míry abnomální a zobrazuje množství bizarních forem, daleko podivnějších, než jakýkoliv známý druh dinosaura (snad s výjimkou velikostního aspektu). Stačí si uvědomit, že celá menažérie neuvěřitelného množství forem recentních savců (od rypošů a netopýrů přes hrochy až po plejtváky) se vyvinula z relativně malé skupiny tvarově uniformních druhohorních savců. Dinosaurům by přišel svět savců nejspíš ještě mnohem zvláštnější než nám ten jejich. Evoluční radiace na počátku paleogénu povstala ze zničeného světa nokturnálních teplokrevných živočichů, kteří celé první dvě třetiny své existence žili ve stínu dinosaurů. Před 66 miliony let ještě nic nenasvědčovalo tomu, že se tento stav již brzy výrazně promění. Je téměř jisté, že nebýt náhlé a katastrofické události na konci křídy, dinosauří megafauna by stále dominovala většině terestrických ekosystémů. I to je jedna ze základních věcí, kterou bychom o dinosaurech měli znát.

---

…