Prakticky ve všech zákoutích internetové dinosauří paleontologie je vědecké jméno Amphicoelias fragillimus již dobrých deset let pojmem. Nejde přitom o nic „menšího“, než o nejspíš vůbec největšího suchozemského tvora všech dob. Příběh objevu jediného dorzálního obratle kolosálních rozměrů je přitom již dobře známý a na blogu mu byla v minulosti věnována značná pozornost. Dinosaura představil vědeckému světu známý účastník „války o kosti“, americký paleontolog Edward Drinker Cope (1840 – 1897). V roce 1878 formálně popsal zaslaný obratel, který pro něj v pustinách středního Colorada nedaleko městečka Cañon City vykopal učitel a příležitostný komerční sběratel Oramel Lucas. Jediné, co fosilní fragment odlišovalo od myriád dalších, byly právě jeho kolosální rozměry. Obratel byl již ve velmi špatném stavu, což souvisí s nepříliš pevnou konstitucí sedimentu v místě objevu. Nedlouho po Copeově popisu se velká část nezpevněné fosilie nejspíš rozpadla a úplně zanikla zřejmě krátce po jejím převozu do Amerického přírodovědeckého muzea v New Yorku roku 1897, tedy po smrti paleontologa. V této instituci dokonce obratel dostal vlastní katalogové číslo FR 5777, o 24 let později už jej ale paleontologové v depozitářích nedohledali. Udávané rozměry jsou skutečně impozantní – výška zachovaného fragmentu měla činit asi 1,5 – 1,8 metru, v kompletním stavu by pak měřil možná až 2,7 metru. Z tohoto rozměru se dá, vzhledem k předpokládané stavbě těla obřího diplodokida, odhadnout délka dinosaura na „cokoliv“ mezi 40 a 73 metry, hmotnost pak na víc než 100 metrických tun (možná až kolem 130 tun). Není divu, že se A. fragillimus (na rozdíl od svého méně atraktivního příbuzného druhu A. altus) stal prvotřídní dinosauří celebritou. Samozřejmě se již od prvopočátku objevovaly snahy o zpochybnění Copem udávaných rozměrů obratle a tedy i celého dinosaura, obvykle jsou však odbývány s tím, že Cope byl svědomitý vědec a nic by si nevymyslel. Navíc jeho údaje nikdy nezpochybnil ani jeho úhlavní nepřítel Othniel Charles Marsh, což rovněž o něčem svědčí (mohl snad mít nějaké vlastní informace o gigantickém obratli takříkajíc z první ruky)? Ačkoliv je tradována také Lucasova historka, že v místě nálezu se nacházela ještě kolosální stehenní kost, dlouhá snad hodně přes tři metry, tu můžeme nyní opustit jako nepříliš věrohodnou. Lucas si chtěl nejspíš zajistit další příliv financí od svého zaměstnavatele, možná rozměry fosilie nadsazoval. Penetrační radary a další podrobný výzkum původní lokality, probíhající již od 90. let minulého století, zatím nic nového neobjevil – kromě potvrzení smutného faktu, že hornina se zde skutečně velmi rychle drolí a rozbíjí. Odtud ostatně pochází i druhové jméno dinosaura – fragillimus znamená „nejkřehčí“. Existoval ale tento dnes již legendární titán doopravdy?

———

———

Nedávno byl v Americkém přírodovědeckém muzeu vystaven exemplář dosud rekordně velkého titanosaura z Argentiny, který nejspíš zdatně soupeří v rámci tělesné velikosti i se svými již slavnými patagonskými krajany argentinosaurem a puertasaurem. Jak ale již pohotově poukázala některá média, při své délce 122 stop (37,2 metru) je možná o celých 40 % kratší, než obr z pozdní jury Colorada. Nyní se již nicméně začíná ukazovat, že věci se přece jenom možná mají jinak a Argentina si svůj nepsaný titul o nejdelšího známého sauropoda podrží. V loňském roce byla totiž publikována vědecká studie paleontologů Johna Fostera a Carryho Woodruffa, která jde přímo k věci a podrobuje známá fakta dalšímu dotazování a metodickému zpochybňování. A to by mohlo znamenat konec jedné velké legendy. Výsledek je totiž pozoruhodný a v podstatě z něj vyplývá, že ačkoliv nemůžeme existenci obřího dinosaura s naprostou jistotou vyvrátit, v daných rozměrových dimenzích je jeho existence skutečně vysoce nepravděpodobná. Důvody jsou přitom zřejmé. Podle autorů studie byl Cope dobře známý uspěchaným stylem práce, který poněkud negativně ovlivňoval jeho zdatnost při popisování nových druhů. V tomto případě se pak možná stala jedna zásadní chyba – Cope možná v rychlosti přehodil čísla a jako výšku dochovaného fragmentu obratle dosadil 1500 mm místo zřejmě správných 1050 mm. Ve skutečnosti tedy mohlo jít o stále značně velký, ale již „rozumněji velký“ obratel diplodoka. Tato možnost by zároveň vysvětlovala, proč už Cope o tomto nálezu v pozdější době nikdy nemluvil a nepublikoval (navzdory faktu, že by se mu pro jeho teorie o evoluci směrem k větším rozměrům – tzv. Copeovu pravidlu) více než exemplárně hodil. Cope si podle autorů studie svoji chybu nejspíš zpětně uvědomil a bál se dalšího možného zesměšnění, které mu už před lety připravil Marsh (známá historka s hlavou elasmosaura, umístěnou na konci jeho ocasu). Zároveň ale nechtěl jít proti základnímu pravidlu vědy a veřejně prezentovat nesprávné údaje. Proto se již o druhu A. fragillimus raději nikdy více nezmiňuje. Foster a Woodruff tedy přišli se zajímavou myšlenkou, kterou dále podporují některými údaji z ontogeneze diplodokidů i historie vědy. Přesto s nimi mnozí kolegové nesouhlasí, ať už jde například o Kennetha Carpentera nebo Nathana Myhrvolda, kteří věří, že i tak velké zvíře jako A. fragillimus mohlo skutečně existovat. Převažuje ale spíše skepticismus, založený na dlouhodobé zkušenosti a faktech. Někteří paleontologové k tomu jednoduše dodávají: Morrisonské souvrství je komplexně zkoumáno už více než 130 let a máme již k dispozici tisíce dobře zachovaných zkamenělin, včetně obratlů sauropodů. Zatím jsme ale nenašli nic, co by se byť jen vzdáleně blížilo udávaným rozměrům druhu A. fragillimus.“ A to je co říci, protože v těchto ekosystémech žili běžně někteří jiní obří dinosauři, vážící tolik, co sedm či osm dospělých slonů afrických. Ať už tedy kolosální sauropod skutečně žil, nebo je jen výplodem fantazie a zejména pak špatně zapsaných měřených údajů, jedno je jisté – stal se již pevnou a nedílnou součástí dinosauří pop-kultury.

———

---

———

———