Jedním z nejzáhadnějších a nejfantastičtějších objevů polsko-mongolských expedic do pouště Gobi v 60. a 70. letech minulého století byly obrovské přední končetiny záhadného teropodního dinosaura. Když jeden z týmu běžel oznámit ostatním svůj objev, nevěřili udávaným rozměrům. Celá „ruka“ tohoto dosud neznámého dinosaura totiž měřila zhruba 2,5 metru na délku. Z toho kost pažní měřila na délku 93,8 cm, kost loketní 68,8 cm a přední část končetiny 77 cm (z toho až 32,3 cm tvořily obří zahnuté drápy). Oba skapulokorakoidy, tedy kosti lopatkového pletence, byly dlouhé dalších 153 cm. Paleontologové byli překvapeni už proto, že největší známý teropod z této lokality – tyranosaurid Tarbosaurus bataar – měl charakteristicky krátké a nepříliš výrazné přední končetiny. Muselo jít tedy o zcela jiný a dosud neznámý typ teropoda. Zkameněliny objevila polská paleontoložka Zofia Kielan-Jaworowska v červenci roku 1965 na lokalitě Altan Ula III v provincii Ömnögovi (jih Mongolska). O pět let později popsaly jiné polské paleontoložky, Halszka Osmólska a Ewa Roniewicz, tohoto dinosaura pod jménem Deinocheirus mirificus (v překladu „úžasná strašná ruka“). Holotyp, který nese označení ZPal MgD-I/6, sestává z obou téměř kompletních předních končetin, lopatkového pletence, tří center dorzálních obratlů, pěti žeber, gastralií a krčních ceratobranchialií, podpírajících krční obratle. Ty byly obrovské (každá polovina v páru měřila asi 42 cm na délku), takže krk deinocheira musel být rovněž poměrně masivní.

---

Jedna z možných podob deinocheira. Pokud měl stejné proporce jako typičtí ornitomimosauři (např. Struthiomimus), pak nejspíš dosahoval délky přes 10 metrů a hmotnosti v řádu několika tun. S jistotou to však bude možné říci až po případném objevu dalších zkamenělin. Kredit: FunkMonk, Wikimedia Commons (http://en.wikipedia.org/wiki/File:Hypothetical_Deinocheirus.jpg)

---

V pískovcích souvrství Nemegt leží tato paleontologická záhada již asi 70 milionů let. Často kladenou otázkou se stalo, jak velký mohl vlastně deinocheirus být. Již Osmólska a Roniewicz dospěly k závěru, že šlo možná o obřího ornitomimosaura (příslušníka skupiny Ornithomimosauria, tedy tzv. pštrosích dinosaurů). V tom případě by představoval nejen největšího zástupce své skupiny, ale i jednoho z největších teropodů vůbec. Původní odhady velikosti přisuzovaly deinocheirovi velikost největších jedinců tyranosaura. Gregory S. Paul v roce 1988 odhadoval hmotnost tohoto obra na 6 až 12 tun, později byla „zpřesněna“ na 9 tun. V roce 2010 už byl Paul opatrnější a revidoval své odhady na „pouhých“ 10 metrů délky a 2 tuny hmotnosti. Ve stejném roce Phil Senter a H. J. Robins odhadli výšku dinosaura v kyčlích, a to srovnáváním délky lopatky se stejnou kostí jiných teropodů. Dospěli k výšce 3,3 až 3,6 metru, což by z deinocheira činilo jednoho z nejvyšších známých teropodů. Každopádně šlo tedy o úžasné stvoření, jehož záhadnost láme hlavu paleontologům i laické veřejnosti už bezmála půl století. Teprve v dubnu 2012 vychází další vědecká studie, pojednávající o deinocheirovi. Vyšla v periodiku Cretaceous Research a jejími autory jsou paleontologové Phil Bell, Philip Currie a Yuong-Nam Lee. Ti využili nového objevu z roku 2008, kdy byl po dohledání původní lokality vyzdvižen další materiál z jediného známého jedince (zkameněliny břišních gastrálií a dalších fragmentů). Jak se ukázalo, alespoň jednu další informaci nám dosud unikátní exemplář deinocheira poskytnul. Víme už totiž, proč se z něj zachovaly jen některé části a také proč byl získaný materiál tak fragmentární (a z hlediska dochovaných částí poněkud selektivní). Odpovědí je již jednou zmiňovaný tarbosaurus. Obří asijský „bratranec“ populárního T. rexe je téměř s jistotou zodpovědný za neúplné zachování jediné známé kostry deinocheira. Hned dvě z tenkých, zahnutých kostí (gastralií, formujících jakýsi vyztužující koš pod hrudníkem) totiž nese neklamné stopy po okusu velkého tyranosaurida v podobě charakteristických rýh. Deinocheirus byl nepochybně svačinou tarbosaura krátce před vlastním pohřbením a zakrytím sedimentem. Otázkou však zůstává, zda tarbosaurus deinocheira aktivně ulovil nebo jen dorazil k jeho zdechlině, kterou pak ohlodal. Paleontologická evidence svědčí o tom, že dravec svojí masivní hlavou pronikl do břišní dutiny mrtvého ornitomimosaura a pochutnal si na jeho vnitřnostech. Co ale předcházelo tomuto scénáři, zůstane nejspíš už navždy neznámé. A dokud nebude objeven další exemplář deinocheira, zůstane záhadným i samotný svrchnokřídový majitel „strašných rukou“.