V dávné minulosti obývali naši planetu stovky druhů různých děsivých predátorů, proti kterým jsou dnešní lvi nebo krokodýli učinění domácí mazlíčci. Byli tu obří masožraví dinosauři, gigantičtí krokodýli a hadi nebo obří zubatí obojživelníci. Pomyslným vládcem všech pravěkých zabijáků však byla nepochybně mořská paryba, obývající světové oceány v době mladších třetihor – kolosální vyhynulý žralok druhu Carcharodon megalodon (případně Carcharocles megalodon, pokud patří k čeledi Otodontidae). Vědci se stále přou o mnoha aspektech života, týkajících se tohoto záhadného obra. Není například dosud jisté, do jaké vývojové skupiny vlastně patřil, jak přesně byl velký, kdy definitivně vyhynul nebo kterému z dnešních žraloků je nejvíce příbuzný. Zajímavější jsou však právě jeho přesné rozměry. Megalodon byl nepochybně ohromným živočichem, jak napovídají jeho čelisti o rozpětí (světlosti) 1,8 metru a trojúhelníkové zuby dlouhé až devatenáct centimetrů. Ty byly náhodně objevovány již v průběhu šestnáctého století a tehdejší učenci je považovali za „glossopetrae“ – zkamenělé jazyky draků a hadů. Žraloka pak vědecky popsal švýcarský paleontolog Louis Agassiz (1807-1873) v roce 1843. Nejstarší odhady velikosti pochází od amerického ichtyologa Bashforda Deana (1867-1928), který se jako první pokusil o rekonstrukci čelistí megalodona. Na základě tohoto nepřesného modelu stanovil přemrštěný odhad délky 30 metrů, čímž by pravěký žralok konkuroval i největším známým plejtvákovitým velrybám. Později však byl odhad na základě novějších objevů zhruba o polovinu snížen a dnes se tak pohybuje kolem 16 metrů. I tak máme co do činění s největším známým žralokem a jedním z největších vodních obratlovců v historii života na Zemi. Největší zástupci megalodontů mohli dosahovat možná až dvacetimetrové délky (odhady kolísají mezi 16 a 20,5 metry) a hmotnosti přes 50 tun. Dvacetimetrový exemplář by dokonce mohl přesahovat i závratných 100 tun tělesné hmotnosti.

____

Fotografie z roku 1909, zobrazující velikost čelistí kolosálního pražraloka v porovnání s velikostí dospělého člověka (rekonstrukce Bashforda Deana). Převzato z Wikipedie.

____

Jak ukázaly objevy zkamenělin zubů, tito pražraloci byli kosmopolitním druhem. Jejich fosílie známe z mnoha míst Evropy, Severní i Jižní Ameriky, Afriky a Austrálie, dále z území Indie, Japonska, Nového Zélandu a dalších ostrovních zemí. Fosilizované zuby tohoto druhy byly objeveny dokonce i v Mariánském příkopu. Světové oceány brázdili v době před nějakými 28 až 1,5 milionem let, tedy od pozdního oligocénu až po pleistocén. Takovéto značné časové rozpětí výskytu ale nahrává možnosti, že se snad jednalo o víc než jeden druh obřího žraloka (pokud však nešlo o výjimečně úspěšný a konzervativní druh). S těmito děsivými parybami se tedy nejspíš mohl setkat ještě člověk vzpřímený. Není dosud jisté, jak přesně megalodonti vypadali, pravděpodobně však byli na pohled masivněji stavěnými obdobami dnešního žraloka bílého (či lidožravého; Carcharodon carcharias). Na megalodonta tak musel být skutečně děsivý pohled. Oproti svému menšímu příbuznému měl megalodon nepochybně i silnější stisk čelistí. Velcí jedinci žraloka bílého podle propočtů dokážou vyvinout sílu stisku nad 18 000 newtonů, což je více než úctyhodný údaj. Přesto by megalodon svého příbuzného zahanbil – propočty z roku 2008 udávají ohromujících 182 201 newtonů! To je desetinásobek síly stisku dnešního žraloka a dokonce i pětinásobek síly stisku velkého dravého dinosaura druhu Tyrannosaurus rex. Megalodon tak měl nejsilnější stisk ze všech známých živočichů a podle závěru vědců se mohl specializovat na aktivní lov velkých kytovců a obřích mořských želv. Nepochybně však mohli ulovit prakticky jakékoliv živočichy ve svém dosahu. Megalodoni začali vymírat asi před 3 miliony let, kdy spojení Panamské šíje pozměnilo oceánské proudění. Dalšími příčinami jejich konečného zániku mohl být také pokles hladiny oceánů v kombinaci s úbytkem vhodné kořisti a příchodem nových velkých predátorů, jako byly teplokrevné kosatky. Přestože se čas od času objevují zkazky o živých megalodontech, spatřených například u havajských ostrovů, nezbývá než se smířit s tím, že nejděsivějšího predátora dějin můžeme dnes obdivovat již pouze v knihách a muzejních expozicích. Na druhou stranu – není to však pro nás nakonec i dobře?